Určitě to máte taky tak – různé písničky spojené s jedinečnými zážitky: s letní dovolenou, s bolestným rozchodem, s osobou; na jednu písničku se vám dobře běhá, jinou máte zažitou s telefonním vyzváněním vašeho známého. Já to mám takto i s místy.
Karlova jízda je cykloturistická akce každoročně pořádaná místní školou, kterou jsem také „vychodila“, školou, kde jsem později i jako studentka absolvovala svoji praxi, abych pak mohla učit na škole sousední, ale to je jiná písnička.
Karlova jízda je pro mě tradicí, již velmi nerada porušuji. Je to takový ten stereotyp spojený s jednou osobou, mým otcem. a stále stejnou trasou, na kterou je důležité vyjet až po startu, abychom měli koho předjíždět. Je to i zažitá představa, kdy táta je ten lepší, koho prostě nepředjedete a když ano, tak z toho nemáte vůbec radost, protože vám dochází, že mu i jeho síly vzhledem k rostoucímu věku… také dochází.
Na této 55 kilometrové trase je místo, které mám spojené s pádem z kola. Nachází se asi 10 kilometrů od finiše, na letišti před jednou vesnicí. Tohle místo mi nabídlo už řadů zážitků.
Ten první jmenovaný byl asi ze všech nejhorší a nejkrvavější, když mě navíc tatík nechal sedět s rozsekaným kolenem v příkopě, aby si dojel pro tričko a guláš za odměnu.
Ten druhý zážitek nás už konečně odvádí od kola k autu, přesně řečeno k Polskému Fiatu, který jsem si ve svých 18 letech spletla s Mustangem :-O. Přesto mě však dodnes opravňuje k tomu, abych tvrdila, že si pro mě přijel princ na bílém koni. Za volant fiátka jsem si poprvé sedla právě na tomto místě a na rozdíl od spolužáků a kámošů Mr Mustanga jsem se s ním plynule rozjela.
Ten třetí je pro mě kombinací ještě pár let nazpět naprosto nemyslitelnou. Mr Mustang se mnou jel Karlovu jízdu! Jak už vám asi došlo, neabsolvoval ji v sedle cyklistickém, nýbrž mustangovém.
Najednou jsem měla i já možnost vnímat celou trasu zcela odlišně. Nezadýchaná, ačkoli to byl pohled dechberoucí. Neupocená, přestože mi po zádech stékaly kapičky potu vzrušením. Nenucená nasávat výpary z hromady hnoje, když jediné, co zaměstnává čichové buňky, je vůně benzinu.
Každý kopec, na kterém jindy plivu krev, se zdál být tak snadno zdolatelný. A pak to přišlo, letiště, zážitek třetí. Moje poprvé právě nastalo. Poprvé cítit volant v klíně a se zatajeným dechem pouštět spojku ze sevření křečovitě napnutého chodidla. Co vám mám povídat. I když mě spojka chvilku napínala, žádný HOP SKOČ se nekonal a já těch cílových deset kiláčků dojela s hrdostí a hlavně radostí (i bez guláše a diplomu)
Závěrem bych chtěla dodatečně přidat k minulému článku bod č. 20 – Chybí pedál na plyn. Podle aktuálních zpráv od Mr Mustanga bylo však přimontováno zpětné zrcátko.