Nervozita prý jako před maturitou (v tom případě asi žádná, o „svaťáku“ ležel na koupálu, jak byl v klidu), třesoucí se ruce, pot na čele, ale jde se na to, čeká nás totiž první projížďka delší jak jeden kilometr. Otočit klíčkem v zapalování a …
… PRÁSK! Tmavý čoud z obou výfuků, prdelka koně se natřásá.
„Hele, mně se to nějak nezdá, má to stejný zvuk, jako když tady byl brácha, připadá mi, že to jede jen na šest válců.“
Ale ne, to opravdu zase vyjedeme jen vysočanskej kopec a hurá do garáže?! Už to tak vypadá. Nejde ještě tachometr, a tak náš vrchní servisman Jirka jede se svou ženou v nových montérkách (dnes slaví narozeniny a a konečně se jí splnil sen, ano, to ona má ty nové montérky), aby změřil rychlost našeho cvalu a klusu, i když zatím to vypadá jen na poskokem vpřed.
„Páni, já vás nemohl dohnat, v zatáčce 60 a po rovince dobrých 90, to se teda fakt nezdá.“
Ale co ten černý dým z výfuků, možná, že odešla svíčka. Otevíráme kapotu a zjišťujeme, že závadu způsobil volný kontakt u elektronického sytiče na čtyřkomorovém karburátoru Holley. Závada odstraněna a hurá – no kam jinam než na benzinu.
Tak na benzinu Mr Mustanga rozhodně samotného pouštět nebudu. Pokladní ho svými zvídavými dotazy a širokými úsměvy zdržovaly několik minut. Náš první dvacetikilometrový okruh byl však úžasný. Za houpavého rytmu s pocitem dokonalé svobody jsme nestačili pozorovat ještě zasněžené hory v dáli, zdravit užaslé cyklisty s palci nahoru a uvědomit si, že náš sen se stává skutečností.
Jak jsme se k vytouženému cíli dostali a dostávali, krok za krokem v dalších příspěvcích, již brzy.